Přehrada - poslední divadelní premiéra

Rene Lewinski PŘEHRADA 
PREMIÉRA čtvrtek 30. července 
19,30 "ELKO - vzhůru nohama" 
Divadlo BezDirky ve spolupráci s divadlem sDirkou. 

Hrdinský epos z velína hydroelektrárny. Drama pětice lidí v "prehistorické otevřené ledničce vegetariána", ze které není úniku. Za zády vzedmutá hladina přehrady a za okny vztyčená připomínka,že není čas na zbytečné řeči, je třeba jednat. Ale jakoby rozbouřených vod bylo ještě málo, z hlubin vědomí se začnou valit divoké proudy vzájemných citů, výčitek a zasutých příkoří, zpěněné nemalým množstvím originálních, obecně platných postřehů. S postupem času začíná být zřejmé, že existuje jen jediný způsob, jak zastavit tento příval, jen jediná dobře těsnící poklice. ČIN ! ZACHRAŇTE 26 DĚTÍ S UČITELKOU!!! Maj hlavy jak typický pražáci...Jak jsem řekl: Kdo plave, tak toho nechte plavat...

Osoby a obsazení 
Ing. Karel Dlaha, ředitel hydroelektrárny: Martin Kaiser
 Jaromír Dobrý, dispečer: Tomáš Braunreiter
Ing. Miroslava Mourková, technik: Andrea Jandová (Divadlo sDirkou) 
Alena Kovářová, sekretářka ředitele: 
Kateřina Kaiserová (Divadlo sDirkou)
MUDr. Gerhard Vosecký, lékař: Michal Fejt

Charakteristika postav od autora:

Gabriel Červený Narodil se hluchoněmým rodičům a komplex z ticha kompenzoval od ranného dětství snem o kariéře zpěváka pop music. Pro přílišné, nedostatečně usměrněné a zorganizované hlasové kvality nebyl přijat do hudební školy a tak se již v deseti letech uzavřel do sebe a po nocích se věnoval radioamatérství. Ve třinácti le-tech navázal kontakt s Jaromírem Dobrým, který, když slyšel jak Gabriel dokáže výstižně komentovat jeho milostné avantýry, mu doporučil, aby vystudoval divadelní akademii a pak se stal rádio– hlasatelem. Gabriel mu zůstal za jeho myšlenku celý život vděčný a tak, žádné ženě, která Jaromíra zbožňovala, neřekl ani slovo o jeho dobré stovce dětí. Sám zůstal raději bezdětný a za vlasy přitažený. Přenášeje se denně éterem do miliónů domácností, často pochybuje o tom, zda skutečně existuje. Ráno mu bývá nevolno. Realitu chápe osudově. Ze sportovců má nejraději Sergeje Bubku.

Ing. Karel Dlaha MUDr. Karel Dlaha opustil svoji Dlahou ženu záhy po narození Karla. Karel nikdy nepoznal otce a toto poznání velmi postrádal zvláště při odolávání atakům matky, která byla posedlá vyučováním plavání. Celý život trpěl představou, že ho matka topí a potápí a nedokázal pochopit, z jakého důvodu ho nikdy zcela neutopí. Touha rozlousknout tento tvrdý oříšek ho vedla ke studiu Vysokého učení technického, kde se specializoval na konstrukci a mechaniku vodních staveb. Jeden semestr strávil na stáži na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci. Zde poprvé uviděl opravdovou turbínu a jeho touha se stala natolik nesnesitelnou, že byl nucen ji realizovat. Stal se ředitelem hydroelektrárny. Ihned po svém jmenování vycídil celý rotor, umyl se a začal znova s čistýma rukama. Občas se pokoušel oženit. Byl příčinou požehnaného stavu několika svých kolegyň, ale sňatek s nimi matka nikdy nedovolila. Je jedním z mála mužů, kteří se ještě dokáží opravdu leknout.

Mgr. Annastázie Dlahá Dětství strávila se svými rodiči a prarodiči v roubené chaloupce v Povltaví. Při jarních záplavách byla chaloupka plná vody a v okolí plaval utonulý dobytek. Tehdy si Stázička uvědomila, že svět se musí změnit a všichni, včetně zvířat a rostlin, se musí naučit plavat a na Vltavě se musí postavit přehrady. Z doby jarních záplav pochází i její rozhodnutí stát se učitelkou plavání a provdat se za inženýra. Avšak v mladickém poblouznění padla do rukou jakéhosi turnovského doktora, který se s ní sice oženil a vyspal, ale po narození svého syna Karla, již nemohl vydržet ty stálé koupele a výčitky, že nedokáže vyprojektovat ani most, a rodinu definitivně opustil. Dlahá se pokoušela naučit plavat alespoň svého syna a podařilo se jí infikovat ho posedlostí konstruovat vodní díla. Povolání učitelky nechápe jako nějaké obyčejné povolání (např. povolání k povinné vojenské presenční službě), ale naopak, spíš jako poslání (např. jako ten známý český bratr).

Jaromír Dobrý Narodil se v dělnické rodině, ale práce mu nikdy nebyla příliš blízká. Již na základní škole v Železném Brodě se projevily první známky jeho grandiózního talentu – schopnost objevovat a rozvíjet tělesné rozkoše. Též se začal věnovat radioamatérství, jež ho lákalo hlavně díky možnosti navázání rychlého spojení a posléze se rozvinulo téměř až ve zhoubnou vášeň. Přestože byl za své koníčky často sankcionován, svoji zálibu ve vyhledávání přítulných žen si udržel až do pozdního věku. Přímým svědectvím jsou zástupy potomstva, rozseté po celé republice a žádající o alimenty. Právě nedostatek finančních prostředků ho donutil ke změně zaměstnání a odchodu do ústraní na malou, osamělou hydroelektrárnu uprostřed divokých lesů. Stal se jogínem, vegetariánem a vášnivým čtenářem Jiráskových příběhů. Miluje Gaugina, Villona a všechno „z čeho prostě smrdí život. V pubertě měl třikrát zlomenou levou nohu a trpí klaustrofóbií.

Alena Kovářová Téměř před narozením ji rodiče, kteří si pak žili poklidným životem, odložili do kojeneckého ústavu v Tanvaldu. Během dětství poznala několik opravdu zajímavých dětských domovů. Měla štěstí na vychovatelky. S ostatními chovanci vycházela špatně, říkali ji „zelené rajče", snad pro ty její věčně vyplakaná smaragdová očka. V dospělosti se v krátké době sice třikrát rozvedla, ale přesto stále nepřekonala infantilní stádium a duševně plně nevyzrála. Ve dne v noci pouze snila o silném muži, který (to si samozřejmě ona plně neuvědomovala) by ji nahradil otce. Místo sekretářky ji nabídl Karel, když se čirou náhodou setkali ve Strážnici na folklórním festivalu, kde Alena účinkovala v tanečním souboru Kečera. Oproti dětským domovům ji hydroelektrárna připadla pro život a výkon povolání jako jistější a stabilnější lokalita. Cvičí aerobic a nevynechá jediné televizní představení Josepha Námořníka. Jednou by chtěla získat klíč od pevnosti Boyard, ale ví, že je to zhola nemožné. Přesto se učí francouzsky.

Ing. Miroslava Mourková V jedenácti letech ji zemřel otec, jenž řídíc expresní vlak Leoš Janáček, oslepen mlhou na Wilsonově nádraží, narazil do Hronu. Od té doby žije Miroslava v Rumburku, pouze se svou matkou, která již dvacet let předstírá umírání na rakovinu. Miroslava ji bezmezně miluje a obětavě o ni pečuje a není schopna ve své naivitě prohlédnout její léčku. Matka ji nutí k sňatku, ale je si plně vědoma, že žádný mladý muž, nebude ochoten sdílet společnou domácnost se tchýní, jež jest hysterickou hypochondričkou. Podvědomě Miroslava vyhledává inteligentní muže, kteří by dokázali rozetnout bludný kruh jejího života. Techniku vystudovala právě proto, že tam příliš žen nepotká. Je opravdovou, něžnou a pozornou ženou s duší tak jemnou, jak ji může mít jen muž. Pod pseudonymem Kostitřas W. Drtikol píše drobné prózy pro nejmenší čtenáře (jejím vzorem je Šimon Olivětín). Žádnou z nich ovšem nedovolila uveřejnit, dílem ze studu, dílem ze strachu, že její prvoplánový pseudonym bude prohlédnut.

Esmeralda Tóth, vlastním jménem Jiřina Bohlerová, autorka scénického dramatu „Krásná smrt. Protestantka anglosaského původu, 28 let, dočasně najata jako nájemná agentka. Neuchopitelná blondýna, vždy v převleku a přesto efektně elegantní, přímo k zulíbání. Ženství z ní sršelo již od narození a budoucnost i minulost předvídala s neomylnou přesností. Prošla svět a vyznala se v jeho nejskrytějších zákoutích. V šesti letech přišla bosa do Čech pouze s malým uzlíčkem na zádech, který skrýval pět křížal a několik nejnutnějších hadérků. Patřila vždy mezi nejlepší žákyně učitelky Dlahé, plavání bylo jejím koníčkem. Nebála se jezer, vodních toků, moří ani přehrad. Nechtíc vstupovala do mužských snů. Když ji Jaromír, na své služební cestě, náhodou zahlédl v Semilech u vchodu do jedné základní školy, byl jí očarován na první pohled. Tehdy se mu zdála příliš mladinká, aby ji obtěžkal. Dnes ji však vyhlíží ze svého dispečerského křesla, že se snad, někdy až půjde kolem, objeví u přehrady a on ji bude smět obejmout.

MUDr. Gerhard Vosecký Malý Gerhard se narodil v židovské rodině krkonošského chataře. Jen krátce po jeho narození byla celá jeho rodina citelně zasažena lavinou a tak se jen o málo větší Gerhard stěhoval do opatery do německo–polské rodiny v Jablonci nad Nisou. Tříjazyčné prostředí, ve kterém vyrůstal, mu sice, umožnilo úspěšné absolvování studií medicínských, ale způsobilo jeho absolutní neporozumění sobě samému. Jediné médium, jež mu umožnilo integrovat svoji osobnost, bylo morfium, které požíval v silných dávkách. Svět se před ním prostíral v dimenzích neviditelných ostatním lidem. Tajemnost prostorů, v nichž čerpal své zkušenosti a naděje, ho neustále nutila prchat, zejména před vlastní identitou. Mnohokrát změnil své jméno i místo lékařské praxe. Praktikoval snad v celém Českém ráji, nejdéle pak v Turnově. Až setkání s jistou učitelkou ho přivedlo na dráhu závodního doktora v hydroelektrárně. Vrátil se ke svému rodnému jménu a v hlubinách přehrady nalezl smysl života a jeho řád, které mu nedaly ani osnovy základní školy.

O autorovi

Levínský René - Königgratz Samuel - Kuhl Helmut René Levínský/Samuel Königgratz/Šimon Olivětín/Helmut Kuhl (* 6. 8. 1970) Dramatik Vystudoval teoretickou fyziku na ČVUT v Praze, získal doktorát z teoretické ekonomie na CERGE University Karlovy. Šest let přednášel na Universitě Alberta Ludwiga ve Freiburgu, v současnosti pracuje jako vědecký pracovník v institutu Maxe Plancka v Jeně. Zabývá se teorií kooperativních a evolučních her a experimentální ekonomií. Je členem Game Theory Society a zakládajícím členem divadelního souboru Nejhodnější Medvídci, s ním je spjata jeho tvorba. Hra Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou (pod pseudonymem Samuel Königgratz) byla úspěšná na profesionálních divadelních scénách v Praze, Karlových Varech a ve Zlíně, poté zfilmována Pavlem Göblem. Pod pseudonymem Šimon Olivětín píše pro děti. Za hru Harila obdržel v roce 2007 cenu Divadelních novin v kategorii alternativní divadlo. V únoru 2008 získal v Bělorusku ruský překlad hry Harila čestné uznání v mezinárodní soutěži Svobodné divadlo. Hry: Perníková chaloupka, 1993, premiéra 30.12.1993 Malé divadlo, České Budějovice (pod pseudonymem Šimon Olivětín) Elena Štěpánová, 1993, premiéra 1994 Nejhodnější medvídci, Divadlo Jesličky, Hradec králové (pod pseudonymem Simon Uli Vetin) Přehrada, 1994, premiéra 28.4.1995 Nejhodnější medvídci, Dejvické divadlo, Praha (pod pseudonymem René Lewinski) Kašpárek, četník koločavský, 1997, premiéra 1997 Nejhodnější medvídci, Apart klub, Praha (společně s Davidem Doubkem a pod pseudonymem Matěj Bukovina a Šimon Olivětín) Artikulátor, 1995, premiéra 15.12.1998 Nejhodnější medvídci, Divadlo Komedie, Praha (pod pseudonymem Arnalt Lionlőwe) Marbuel a Kratinoha, 1997, premiéra 22.11.2001 Naivní divadlo, Liberec (pod pseudonymem Šimon Olivětín) Václav, řečený Bajaja, 1999, premiéra 24.6.2000 DRAK, Hradec Králové (pod pseudonymem Šimon Olivětín) Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, 2000, premiéra 17.1.2001 Divadlo na tahu a Nejhodnější medvídci, Akropole, Praha (pod pseudonymem Samuel Kőniggratz) Kocourkov sobě, 2003, premiéra 7.5.2004 Divadlo Alfa, Pilsen (pod pseudonymem Šimon Olivětín) Harila, 2005, premiéra 30.9.2006 současně Nejhodnější medvídci v Divadle 29 v Pardubicích a Divadlo v 7 a půl, Brno (pod pseudonymem Helmut Kuhl) Fysik a jeptiška, 2006, dosud neuvedeno Překlady: Kasper, der Schutzmann aus Kolotschawa (Kašpárek, četník koločavský) - němčina Garila (Harila) - ruština Harilla (Harila) - němčina